Už aby to bylo...
Už aby to bylo!
Tuhle větu mám v hlavě poslední dobou čím dál častěji. Někdy mě trápí a někdy mi dává naděje, že to bude lepší. Otázkou však je, jestli vůbec nějaké líp v určitých oblastech, je vůbec možné. Prozatím se zdá, že vůbec ne. Není to možné. Možná ale za pár let ano. Kdo ví co za pár let bude. Možná se změní moje cíle, moje sny. Nebo se ty co mám splní a bude líp. Co já vím co bude dnes nebo zítra. Možná hůř a nebo stejně jako dnes. Třeba i líp. Nebo se moje slova roztečou v kapkách deště, který dopadne na zem a zmizí.
Sny... Občas tak pošetilé a nereálné a občas tak bolestné. Občas nás navádějí na tu správnou cestu a občas se také splní. Občas nás těší a dávají nám naděje ( otázkou však zůstává, jestli ty naděje nejsou jen plané, vecpané do hlavy jen druhýmy nebo naším silným egem a nejsou daleko jinde od reality).
V mojí hlavě se noří spousta snů. Hodně se jich už rozplynulo, protože prostě vím, že je není možné splnit, i když někdy doufám tajně, že ano, že se stane zázrak a splní se mi ten sen, co je tak nesplitelný a změní se na splněný. Ale pár snů, co se nesplnily, nahradily jiné, lepší sny. Vím, že se nikdy nesplní ten sen, že bych třeba měla koně a mohla se o něj starat. Možná proto je to jen sen. Vím, že se asi nesplní to, že jednoho dne probudím a budu úplně štastná, Jen z maličkostí, třeba z nějaké kytky co dostanu, nebo z úsměvu, ze snídaně do postele, prostě obyčejné věci, co rozzáří každou duši a pohladí jí. Né proto, že jste o ní žádali, ale že jí někdo pro vás udělá jen tak, pro vás a vaší radost, i když ví, že nemusí, ale chce. Snů je tisíce. V mojí hlavě je jich tolik. Ale některé věci, nejsou jen sny, ale něco, co ovlivníme.
Ovlivníme to, jak se zachováme ke druhým. Ovlivníme svojí povahu, když se budeme snažit a doopravdy chtít. Ovlivníme svůj přístup k životu, práci,přátelům, příteli, knížkám, škole.. Každou věc dokážeme ovlivnit, když my sami budete vážně chtít a něco s tím z lastní vůle a pro sebe uděláme. Já třeba vím, že bych nikdy nechtěla bejt jako táta, ale tuším že z části jsem, takovej ten nervák po něm. Občas to není lehký, ale snažím se zachovat klid, at se mi to líbí, nebo ne. Nechci mít stejný přístup k rodině jako on. Že na každýho řve, když nemá svůj den a je všechno špatně, že tahá svoje problémy z práce domů a že není den co den s něčím spokojený. Nechci svojeho partera trápit tak, jak to dělá táta, že nemluví s mamkou a mamka brečí. To nechci. Vlastně stačí vědět co nechcete a obrátit to tak, aby jste věděli, jaký chcete být a kým jste. Když nejste spokojení s tím kým jste, tak to změníte jen vy. Nesmíme se pro svoje ego vzdát něčeho a někoho, na kom nám záleží. Takže to chce si ustřídit hlavně myšlenky a pak se podle toho, na kom nám záleží i k tomu člověku patřičně chovat, aby jsme ho neztratily.
Už vážně chci, ( díky posledním pár dnům... ) abych nebydlela tady doma. Prostě vlastní život. Vede mě k tomu vlastně jen jedna věc. A já se tý věci chci zbavit. Nepotřebuju vidět, jak táta mamku trápí... To fakt ne. Je těžké nemoct pomoct člověku, kterého máte rádi a vidět, jak ho další člověk, kterého vlastně máte rádi taky, trápí a ke všemu před vámi...ŽIvot není procházka álejí.... END