Lehké, Těžké, ... Pravda?..
Jak je to s Pravdou? Co je vlastně lehké? Jak poznáme co je těžké?...
Co je vlastně pravda? Je to realita a nebo jen to v co my osobně doufáme? Možná že pravda je to čemu uvěříme mi sami a ten druhý když to vidí, myslí, cítí stejně, tak je to pravda. Když si něco myslíme totiž jen mi, nepodělíme se o své myšlenky, pocity, názory... Nikdy to nebude vlastně pravda, protože jediný člověk kdo to bude vědět budeme mi a to bohužel a nebo bohudík nestačí. Na tuhletu skutečnost a pravdu musí být nejmíně dva lidé. Je jedno jestli stejného věku, pohlaví a nebo odlišného, podtsatné je jen to že si to nemyslíme sami. Je to jako když někoho milujete a ten druhý o tom a ani o vás nemá asi páru. Není to rpavda že ho milujete, protože kdyby jte ho milovali, tak s ním komunikujete, snažíte se s ním být, snažíte se mu říct svoje pocity, ukážete mu svůj svět, ale za předpodkladu že on vám dá to samé. Nebo když jste s někým a nevěříte tomu že vás ten druhý miluje, tak to nikdy nebude pravda. Musíte věřit tomu co vám kdo řekne, musíte cítit srdcem a né hlavou, hlava je na myšlení a srdce na city... Nikdy to neobracejme, jinak nikam nedojdete... I když někdy je lepší jednat srdcem..
Co je vlastně lehké? Lehké je uvěřit lžím, těžké je uvěřit pravda. Lehké je pomlouvat, těžké je mluvit jen pravdu. Je dokonce i těžké nesmát se cizímu neštěstí, ale až pochopíme že co je lehké je k ničemu ( Myslím tím jen ty negativné věci, nebo lidi co jsou lehce ovlivnitelní) Lehké je lhát, lehké je svádět vinnu na druhé, lehké je vidět chyb v druhých, lehké je nenávidět... Lehké je to, co pro nás není podstatné...
A co je Těžké? Těžké je milovat, když jsme předtím nenáviděli. Těžké je znovu důvěřovat, když nám někdo ublížil. Těžké je někoho si pustit k tělu, když jsme předtím potkali samé sráče. Těžké je vidět krásu v druhých. Těžké je brát všechny lidi i s jejich chybama a ještě je za ty chyby milovat. Těžké jsou věci co opravdu chceme a stojej za to. Těžké je se vzdát něčeho a někoho koho naděvše milujeme. Těžké je bojovat za lásku, kde je malá šanca na výhru, ale kdo bojuje do poslední chvíle a věří, vyhrává... Těžké je věřit mužům, když vás předtím některý z nich pošpinil natolik, že se vám nechtělo roky žít. Ale vše co je těžké, je ve skutečnosti krásné. Těžké se nám věci zdají jen proto, že máme strach, protože pro nás mají hodnotu, protože se bojíme že bez nich nedokážeme žít, protože se bojíme že nám to ublíží...
Někdy když nedostaneme to co chceme, tak ztrácíme sílu a naději žít, ale někdy nám dojde že ve skutečnosti to vlastně vůbec nechceme a jen si to nalháváme, protože to nebo toho co chceme, je ještě těžší získat nežli to, o co se snažíme. Nalháváme si, jak je to nemožné a přejdeme k věci kterou nechceme, poté nám jiný člověk otevře oči a nám dojde co jsme vlastně chtěli, že jsem to celou tu dobu mohli mít, ale but už je pozdě a my jen brečíme, zoufalstvím sotva dýcháme a ztrácejí pro nás dny jakoukoliv sebemenší hodnotu a nás přestává bavit žít, dýchat, nevidíme smysl v tomhle světě a nebo je malá šance a mi se jí but z plných sil chopíme a bojujeme a nebo jí necháme být a darujeme náš celý svět někomu, kdo tu věc nebo toho člověka zas tolik nechce. Nás to zlomí, zničí a pak.. Apatie... Zoufalaství, nechutenství,..Stačilo mě jednou v životě zažít totální zoufalství, celej tejden nespat, nejíst, jen zoufale čekat na to, co možná nemělo ani přijít, dlouhé čekání na odezvu, apatické chování, kolabování chvil, probrečené dny i noci,zoufalé koukání a přemýšlení do blba, psaní depresivních a vražebných básniček, které bych nikdy nezveřejnila a nedala je nikomu přečíst, to období bylo pro mě tak stresující a depresivní, že sem každou minutu přemýšlela jestli má cenu vůbec žít a nemám to skončit, ale doufala sem, i když jen malá část ze mě, nakonec to vystřídalo to nejkrásnější období jaké mě ani nenapadlo, že vůbec může přijít, ale přišlo..
Je zvláštní jak si někdy myslíme, že jsme v tu chvíli nejštastnější a pak najednou přijde ještě lepší chvíle a mi se díváme rozzářenýma očima jako malé děti. Jsme štastní, plní života, máme pocit, že všechno je možné a krásné. Chce se nám smát i brečet štěstím. Ptáme se sami sebe, je to vůbec možné? Celý život se obrátí o 360 stupnů a mi se jen usmíváme štěstím a štěstím i brečíme. Chceme si to štěstí možná až zoufale udržet, ale nikdy nevíme zda je to možné, zda je to opravdu dlouhodobé štěstí a nebo jen krátkodobé. Bojíme se, že nás opustí každým dnem a prosíme boha ( Nebo něco v co věříme. ) at to štěstí, ten člověk, je s námi navěky, at to nezmizí jako sen, at to trvá věčně a nikdy to neskončí. Štěstí je totiž těžce návykové a stává se pro nás potřebnou částí života, částí každého dne. Když o něj příjdeme ( I když to není největší štěstí v našem životě, ale někdy bohužel je. ) Začíná zase to období depresí, zoufalství, slz...
Proto se snažme chovat co nejlépe to jde k tomu, koho milujeme, k těm které máme skutečně a upřímně rádi a nechceme o ně přijít. Proto se snažme o své myšlenky dělit, at ten druhý ví co se vám honí hlavou, co si myslíte a at vy víte kde je pravda. Mluvte o svích citech, at ten druhý neodejde právě proto, že nevěděl jak moc ho milujete a že bez něj ne že nemůžete, ale nechcete být. A hlavně, bojujte do poslední chvíle, i malá šance, je šance!