City?
Je to snad jedna z nejsložitějších věcích a zároven nejkrásnějších i nejhorších, jeden pocit může vylučovat druhý, ale někdy se stane že se střetnou dva protipoly a je to jedno.
Lidi dělaj z lásky hodně hloupostí, nikdy jsem tomu nevěřila, vždycky jsme si myslela že lidi se pro ní neponížej, že se pro lásku nezměněj, že nezačnou být tím kým doopravdy jsou, že může někdo otevřít úplně svoje srdce, ale tedka už vím že tohle všechno je fakt, není to jen další blábol, je to jen další fakt který musíte zažít aby jste uvěřily.
Někdy někoho milujeme, myslíme si, že víc nežli ten druhý a zrazu zjistíme, že on miluje víc, lekneme se, nevíme co dělat a všechno uděláme přesně naopak jak jsem původně chtěli, dojde nám to až když toho člověka ztratíme, propadneme depresy, až potom nám dojde proč nám vadilo když si na něj vaše nejlepší kámoška sedala, až potom vám dojde proč vám vadilo to že si vás nevšímal a byl s jinýma, až potom vám dojde že jste to přehlíželi, protože jste byli paličatý a nechtěli jste si přiznat že ho milujete. Až potom ucítíte úplně tu bolest a propadnete v ní, ale raději cítíte bolest nežli aby jste k němu necítily nic, raději přiznáte svoje city a budete otevření a změníte se pro něj,... Jen at ho neztratíte, jen at můžete cítit...
Najednou je vám jedno jak moc vám bude ubližovat, vkládáte do jeho dlaní svoje srdce, vkládáte mu do rukou svůj život, svoje štěstí, je vám jedno jestli vás zabije, je vám jedno co s vámi udělá, ale hlavně že to podle něj bude správně a vy víte, že už bez něj to dál nejde. Nevím jestli ta láska bude navěky, nevím proč je ten pocit tak hluboko, ale žijeme tady a ted, ted je to navěky, nevím co bude za rok, ale už když tě nevidím chvíli, tak vím že to zase nejsme já, zase propadám svojemu starýmu já a to mě deptá, píšu samé depresivní básničky a trhám je, brečim a sama sebe proklínám, nenávidím se za to co cítim, ale jsem ráda že cítím... Ničí mě každá chvíle bez tebe, ale chápu že tě nezajímám, že mě nechceš vidět, nedivím se ti, vím jak strašně vypadám...
Kdyby jsi mě taky miloval.. Byla bych ta nejštastnější holka na světě, ale zatím to jen vypadá, že mě rád trápíš, že mě nenávidíš, a tak mi dáváš falešné naděje... Víš, mě je jedno jestli mě zničíš, já se za svoje city už nestydím, nestydím se za to že chci tebe, nestydím se za nic co dělám, ale nenávidím se za to co jsem dělala, lidi se vážně měněj a mě změnila láska a bolest, mění mě každej den..
Nevím co víc říct, když řeknu že tě potřebuje bude to zoufalí? Když řeknu, že tě miluju, bude to málo?.... Když řeknu že bez tebe umřu bude to moc...?