Když miluješ, není co řešit ♥

Čím jsem starší,  tím víc znám lidí a čím dál víc lidí, mi může políbit prdel. Je mi úplně někde, kdo, kde a jak mě pomlouvá. Každej umí pomlouvat a je to ubohý, ale já se s těma dětma co to dělaj, odmítám bavit, k životu je nepotřebuju. A upřímně? Netíží a nevadí mi to, vůbec. Stačí mi pár lidí, kterým budu věřit a oni mě. U kterých budu vědět, že nemaj tu potřebu mě pomlouvat a berou mě takovou jaká jsem i s těma chybama.

Každej by si předtím nežli začne pomlouvat, měl uvědomit, jestli je vážně chyba v tom člověku a né v něm. Hodně lidí pomlouvá z pocitu vlastní méněcennosti. Ale my jim přece za jejich zraněná ega nemůžeme. Takže by měli dostat trochu toho rozumu a zamyslet se sami nad sebou. Protože ukazovat na chyby druhých, je snadné, ale přiznat si svoje, je daleko těžší.

Já jsem po čase ty lidi přestala řešit a začala je ignorovat, jako by ani neexistovali. Nejhorší a nejzáludnější je to, že vlastně ten, koho známe mi si vlastně určujeme sami, ale hodně nás ovlivnuje i to, koho zná ten, koho známe mi. Proto by jsme se měli dávat bacha na to, kdo je pro nás kamarád a kdo ne, ale nezapomenout na to, že nás ovlivnují i ti lidé, s kterými se schází on. Na to, s kým se stýkáme, jakej má na nás ten člověk vliv a zda nám v budoucnu nebude škodit v našem životě. musíme si najít takové lidi, kteří nám budou přát štěstí a né ty, co nám ho budou rozbíjet pro svoje vlastní sny. Ano, každý chce štěstí, ale každý by měl znát hranice kam až může zajít. Ničit štěstí jiného pro své? Bože, co to jako je? Sobectví? Slabé slovo... Spíš ten člověk nemá žádnou úroven, měl by poznat co za to stojí a co ne, když je v roli štěstí druhého a né jen jeho...Tak je tohle dost hnusný, ale nic s tím neuděláme. Tací lidé vždycky byly a budou. Já se jim snažím vyhýbat obloukem. Nepotřebuju v životě lidi, co by mi chtěli ubližovat, ale co dělat s tím, když toho člověka zná někdo, s kým se kamarádíme mi? Těžko říct... But podlehneme a padneme a nebo přežijeme... Možná s pár šrámy na srdci a možná i bez nich.

Ano,  nesmí se lehko vzdávat našeho štěstí, protože když se mi něčeho vzdáme, tak druhý si řekne, jo tohle je moje šance. A pak už je pozdě uvědomit si, že se nechceme vzdát a nezvdáme. Možná není tak úplně pozdě, ale bojovat za to, už je mnohonásobně těžší. Né jen proto, že jsme projeli svou šanci. Ale také proto, že už za ten sen, tu věc, toho člověka, cokoliv.. už nebojujeme sami, ale ještě někdo. Proto si sakra rozmysleme kdy se vzdáváme a kdy ne, protože vrátit se do hry, kde byla chvíli pauze, je jako po roce vkročit na hřiště, sice víte co dělat, ale musíte jet znovu odznova a ještě na větší plyn. A věřte tomu, že pak už není cesty zpět.

Kdyby sis měl vybrat mezi mnou a jí , vyber si jí.
 Protože kdyby si mě opravdu miloval , nebyla by žádná jiná volba. ..
 

Tohle jsem si říkala tisíckrát... Když někdo váhá a pochybuje mnou... Tak at semnou není, já si najdu někoho, kdo mnou pochybovat nikdy nebude... Protože nic nebolí tolik, jako to, když víte, že člověk se rozhoduje a není si jistý v tom, jestli chce vás a nebo jí. Raději to protrpím, nežli pak být s tím člověkem co se rozhodoval a způsoboval mi chmurné myšlenky jak to bude. Jednou to ochutnáte a už nikdy to nebude chtít mít na talíři. Protože ty probděné noci, ty dny kdy nejíte, kdy nefungujete, kdy jen brečíte, koukáte smutně do zdi, píšete básně plné bolesti, za toho člověka nestojej. Je jen pár vyjímek co ano, ale tu vyjímku musí každý poznat a najít sám... 

Záleží na všem, ale věřte, že ikdyby ten člověk za to stál, tak ta bolest vás změní. Já třeba od té doby nejsem už tak velkej optimista jako předtím a upřímně mi ten kus mojeho starého já schází, ale už se to nevrátí... Vím že ne, doufám že se jednoho dne vzbudím a bude to zase ono, ale ne.. Ted je ze mě spíš.. realista. Projdete několika bolestmi.. a ta třetí... Vás už změní... I když se tedka už chvílemi zdá, že se to s ním i vrací, ale pořád to není stálé, pořád to není každý den, jako předtím, ta skvělá nálada s chutí do života, s chutí aby den nikdy neskončil... Ale možná věřím přeci jen, někde v hlouby duše, že ten den, brzo přijde a zůstane u mě ten optimismus.. navždy.. ♥

Ps: Doufám že nikomu, koho znám osobně a mám ho upřímně ráda, nezpůsobuju bolest,... Protože jestli jo... Tak to uděláme tak, aby tomu už nikdy tak nebylo.. ♥ Takže ti, kteří mě nenávidí a já jim za to nemůžu, mi můžou políbit prdel! Doslova a do písmene, protože pomlouvat člověka, kterého neznáte umí každý debil....